Blog

Jungovský model pro duševní růst a vývoj se nazývá individuace. Ta je naším úkolem ve středním věku, pokud se chceme stát sami sebou, žít s pocitem naplněného života a být přínosem pro druhé.

V dětství a mládí mají pocity viny za úkol adaptaci dítěte do společnosti a umožňují mu zdravý vývoj a úspěch. Dítě už od batolecího věku má tendenci zkoumat svět a překračovat tak hranice, které mu stanovují rodiče a vychovatelé. Když je překročí příliš, rodič, který má v dětských očích absolutní, božskou autoritu, se na dítě rozzlobí, a to cítí vinu.

Je to stále ještě i dnes dilema mnoha rodičů, když kojenec pláče bez zjevného důvodu. Některé matky dítě jdou hned utěšit, některé ho nechají plakat, aby si nezvyklo vynucovat si její péči. Co na to říkají psychologické výzkumy? Podle uznávané a vědecky prokázané teorie vztahové vazby, jejímž otcem je anglický psycholog John Bowlby, není možné kojence rozmazlit, ale naopak je možné jej poškodit nedostatkem empatické mateřské péče.